Černá hora + Albánie 2007
(pohoří Prokletije, Vizitor, jezero Komani, Jadran)
5.8. 2007 – 16.8. 2007
1 euro = 28 Kč
100 Yu dinárů = 34Kč
100 ALL = 22 Kč

Účastníci:
Klára, David, Martin a Pavel – který vše zapsal

Po příjemné zkušenosti z roku 2005, kdy jsme navštívili Černou horu, jsme se s Klárou rozhodli navštívit tuto zemi ještě jednou a cestu zpestřit výletem do Albánie. Naše původní velké albánské plány jsme trochu ořezali a začali hledat čtvrtého člena výpravy k Davošovi do stanu. Žádná kamarádka neměla zájem, naštěstí nás zachránil Klářin spolužák Martin, který do týmu bezproblémově zapadl. Při plánování cesty jsme se rozhodli pro jízdenku City-Star, která však po rozdělení Jugoslávie neplatí v Černé hoře. Jízdenku jsme tedy zakoupili do posledního srbského města Prijepolje. Jízdenku na další pokračování z Prijepolje do Bijelo Polje jsme chtěli koupit na cestě, což se později ukázalo jako problematické a výrazně to změnilo naše plány na cestě ze Subotice.

Neděle 5.8. 2007
Na Balkán vyrážíme ve dvou skupinách, Klára s Martinem jedou z Brna(City Star Brno - Prijepolje - Brno 8060,- Kč 4 os.) a já s Davidem vyrážíme ze Zlína po celonoční náročné oslavě svíce. Vlak nám jede 17:10 z Otrokovic, v Břeclavi se naše skupiny mají spojit v IC, ale zjišťujeme, že toto má více jak 2 hodiny zpoždění, takže vzniká první problém a typické zhroucení cestovního plánu. Nějaký čas strávíme v Břeclavi a už v plném počtu sedáme do zpožděného IC do Budapešti. V této době na nás už plně dopadá únava z propařené noci. Do Budapešti přijíždíme lehce po půlnoci. Dál už nic nejede, navíc se nádraží zavírá a nikdo nám není schopen poskytnout nějaké informace, pouze v maďarštině. Na Keleti hodně zmatkujeme. Nakonec se nám daří zjistit vlak do srbské Subotice. Bohužel jede až v 5:10 z nádraží Ferencváros, které nevíme kde je natož jak se tam dostat. Sháním mapu centra, kde sice nádraží není ale aspoň určujeme směr, kterým se vydat. Je kolem jedné hodiny v noci, když vyrážíme vstříc noční Budapešti. Dlouho bloudíme setmělými ulicemi a dostavuje se únava po už druhé probdělé noci. Dostávám nápad jít na benzínku ofotit plán města. Na mapě nacházíme cíl naší cesty. Bohužel mapa se mi nepodařila vyfotit kvalitně. Sice se podle fotbalového stadionu klubu Ferencváros blížíme k cíli cesty ale nervozita mezi námi vzrůstá. Psychicky do kolen mě navíc dostává, když mi po první fotce dochází špatně nabité baterky do foťáku. Potkáváme jen opilé lidi, kterých se s malým úspěchem ptáme na cestu. Nakonec se orientujeme podle autobusové zastávky a po kilometru jsme konečně na liduprázdném nádraží Ferencváros. Je půl třetí, když se naprosto vyřízeni svalíme na perón a usínáme na zastávce. Náš spánek ruší jen projíždějící vlaky.

Pondělí 6.8. 2007
Nad ránem je na zemi pořádná zima, naštěstí s rozedněním přijíždí náš vlak do Srbska. 8:30 jsme v Subotici. Měníme peníze a plánujeme další cestu. Každý má trochu jinou představu, ale nakonec vítězí díky naším zmatkům při nakupování jízdenek varianta cesty do Bělehradu. Na nádraží jsme totiž naší neschopností a neochotou personálu koupili rezervace na sedadla místo lůžek na desetihodinovou cestu. Místenky na sedadla zahazujeme a 10:30 odjíždíme ze Subotice a 13:30 jsme v hlavním městě. Na nádraží kupujeme místenku na lůžko na další cestu do Prijepolje. Do večera máme dost času, takže dáváme zavazadla do úschovy a vyrážíme kolem řeky Sávy k soutoku s Dunajem a na bělehradskou pevnost Kalemegdan. V pevnosti je skvěle vybavené vojenské muzeum a srdce vlastence potěší unikátní československý tank LT 35, kterým jsme se měli bránit proti Hitlerovu Německu. Pěkným centrem města jsme pokračovali kolem stále neopravené vybombardované budovy srbské televize zpátky na nádraží. Tady jsme si dali pivo a vynikající palačinku se sýrem a šunkou. 23:10 odjíždíme lůžkáčem.

Úterý 7.8. 2007
Jízdenku Prijepolje - Bijelo Polje se nám nepodařilo koupit ani po nástupu do vlaku. Třikrát mě průvodčí budí než si jízdenku konečně koupíme. Jinak cesta probíhá v klidu až na mé děsivé pocity, že vypadnu z postele otevřeným okýnkem na koleje. Větším problémem je, že se budím až v Bijelo Polje, kde máme vystupovat. Průvodčího, který nás měl vzbudit a má naše jízdenky, nikde nevidím. Nakonec ho najdu spícího a lehce připitého. Rychle bereme jízdenku a kvapně vyskakujeme z vlaku. Rozespalí se snažíme zorientovat ve městě Se štěstím chytáme autobus do Berane (1,2 €) a pak po krátké přestávce do Plavu (1,5 €). Tady nám to začíná připomínat orient. Lehce prší, takže si dáváme pivo v místní hospodě a obdivujeme paní v černé burce a ostatní Albánce v drahých německých vozech s cizí SPZ. Koupili jsme si na jídlo burek a šli se podívat k Plavskému jezeru. Obešli jsme celé jezero, abychom našli výstupovou cestu na horu Vizitor, přitom jsme navštívili restauraci na břehu jezera plnou českých stanů (polívka 1,5 €, šopák 1,5 €, pivo 0,3l 1,2 €). Stále se nám nedařilo najít výstupovou cestu a atmosféra houstla. V Plavu jsme provedli koupel u místního pramenu, jehož okolí se podobalo skládce. Se setměním jsme postavili stan na nádherném místě u jezera. Se zapadajícím sluncem se odkryly krásné výhledy na hřeben Prokletie. Přesto, že večer bouřilo, byla to pohodová noc.


Středa 8.8. 2007
Ráno začínáme plánováním výstupové cesty, protože se nám včera nepodařilo najít trasu, zdálky odhadujeme směr a doufáme, že projdeme. Začínáme u místního obchodu nákupem vody. Dostáváme zajímavou nabídku, když jeden z místních mužů chce koupit Klářinu nákolenku. Výstup je od počátku docela drsný, jdeme přímo vzhůru mezi křoviskami ve velkém horku. Nejsme ani půl hodiny od civilizace a začínáme v hustém porostu bloudit. Prolézáme několik nepříjemných keřů až nakonec se štěstím nacházíme turistickou značku – snad vede na vrchol. Stále je obrovské horko, ve kterém se na cestě vyhřívají zmije. Občas ztrácíme značku, ale už víme, že postupujeme dobře. Půl hodiny od vrcholu děláme přestávku a najednou se setmí a začíná pršet. Naštěstí ne nijak silně, ale docela nás to vylekalo. Postupujeme vzhůru a potkáváme partičku mladých planinárů z Plavu. Konečně jsme po šestihodinovém náročném výstupu ve velkém horku s těžkým batohem na vrcholu. Vizitor je nádherný výhledový bod s rozhledovou deskou, zápisníkem a razítkem. Den pokročil, takže se chystáme na sestup. Vystupujeme do sedla a znovu sestupujeme až k místnímu salaši, který vede hrdý černohorský Srb. Sestup pokračuje blouděním až k Vizitorskému jezeru. Dál postupujeme lesem, a protože se začíná stmívat rozděláváme stany, na hřebeni nad obcí Murino s výhledem na pohraniční hory Kosova. Vaříme a jdeme spát.


Čtvrtek 9.8. 2007
Ráno se chystáme na sestup do vesnice Murino. Čekáme krátkou cestu, ale i díky hledání značky, to chvíli trvá. Cestou vidíme několik čerstvě rozhrabaných mravenišť, trus a jabloň podrápaná ve výšce 2 m nás nenechává na pochybách, že jsme v operačním prostoru medvěda. Hustý porost nám docela nahání strach. Konečně jsme ve vesnici. Přicházíme přímo do centra. Dáváme si pivo v hospodě a jdeme si prohlídnout pomník obětem leteckého útoku NATO na místní most. Uprostřed křižovatky směrem na nedaleké Kosovo je pramen, u kterého docela bezostyšně provádíme hygienu. David kupuje meloun a za chvilku sedáme na bus do Gusinje. Netrvá dlouho a vystupujeme v tomto městečku se silně orientálním charakterem. Je to opravdu velký náraz mentality. Když si jdeme s Klárou prohlédnout místní tržnici, projíždí kolem nás kolona mercedesů se svatbou. Docela nás vyleká, když při mávání albánskou vlajkou, jeden ze svatebčanů začne střílet z pistole do vzduchu. Městečkem protéká řeka, která je sice na první pohled čistá, ale břehy a okolí připomínají více než silně smetiště. Ani nás nepřekvapuje zdechlina psa ležící v křoví. Když se vydáváme na pochod do 8 km vzdáleného údolí Grbaja, máme možnost ještě zahlédnout muslimský pohřební průvod mířící do mešity, zatímco se Davoš láduje 12 čevapi v obrovské bulce z místní oblíbené bosenské restaurace (2 €). Asfaltová cesta do údolí je docela únavná. Cestou odpočíváme u vydatného pramene. Údolí poskytuje celou řadu skvělých míst na stanování. Vybíráme jednu z louček a už po tmě provádíme hygienu v blízkém pramenu.


Pátek 10.8. 2007
Ráno se budíme do pěkného dne, ale v dálce viditelné mraky nás upozorňují, že by mohlo dojít ke změně počasí. V 11 hodin začínáme výstup na Volušnicu, začínáme u planinárského domu, kde se snažíme zbavit odpadků, ale zbavujeme se jen těch spalitelných v ohni. Cesta pokračuje lesem prudce vzhůru. Po dvou hodinách výstupu se v minutě zatáhlo a začalo intenzivně pršet. Jsme schovaní v lese pod stromy, ale déšť je tak silný, že jsme za chvilku úplně mokří. Déšť občas přestane ale za chvilku znovu začne s ještě větší silou. Po skoro dvouhodinovém čekání se situace nelepší, takže se rozhodujeme postavit stany v lese. V dešti, nepříjemném mokru a rekordním čase stojí jeden stan, ve kterém se všichni schováváme. Ve slábnoucím dešti pak stavíme i náš stan s Klárou. Mezitím kolem nás utíkají do údolí totálně mokří turisté i místní horalé. Po pár hodinách přestává konečně pršet, takže můžeme začít sušit věci. Protože nám chybí pitná voda vydáváme se s Klárou vzhůru na průzkum směrem k albánské hranici, po chvíli vystupujeme z lesa na krásnou horskou louku s potůčkem. Počasí se krásně vybralo, takže neodoláváme a prozkoumáváme okolí. S Klárou lezeme ostrým vápencem až na kraj propasti s krásným výhledem na okolní hory a údolí Grbaja. Pryč jsme už skoro hodinu, takže máme strach, aby o nás kluci neměli obavu, navíc se smráká a vypadá to na další déšť, takže bereme rychle vodu a běžíme do lesa. Po chvíli sestupu jsme už u našich stanů. Vaříme a odpočíváme v temném lese, který zvlášť při nočních cestách na wc budí docela hrůzu.

Sobota 11.8. 2007
V noci nás nic nesežralo, takže jsme velmi brzy ráno složili stany a nastoupili cestu na vrchol Volušnice. Na louce, kterou jsme včera s Klárou obdivovali děláme přestávku a v příjemném ranním slunci sušíme mokré věci a snídáme. Potok, ze kterého jsme včera brali vodu je už vyschlý. Po nutné přestávce pokračujeme ve výstupu. Prudký výšlap nás po chvíli dovedl až na vrchol. Volušnica je překrásný výhledový bod na okolí Grbaje a místní pohraniční hory. Je krásná viditelnost ale zdály je slyšet blížící se bouřka. Intenzita hromů sílí a začíná lehce pršet. V sedle pod Volušnicí po delším dohadování vzdáváme další vrcholy a kvapně běžíme dolů. Cestou občas zaprší. Při sestupu se nám ve skalách ztrácí Martin, a tak se ho vydávám hledat. Po chvíli ho i s jeho mohutnou pláštěnkou vidíme v údolí pod námi. Opatrně sestupujeme po mokrých skalách a dál rozbahněnou cestou lesem, po hodině a půl jsme dole, ale zase prší, takže se schováváme pod střechou jednoho z místních domků. U pramene provádíme opět kompletní koupel celého těla. Občas přestává pršet, takže se střídáme s prohlídkou údolí Grbaja. Martin ještě na nedaleké salaši kupuje vynikající ovčí sýr (1/2 kg za tuším 2 Eura), který jsme všichni ochutnali. "Lepší ovčí sýr jsem ještě nikdy nejedl," hlásil Martin a my mu dávali za pravdu. V jednu vyrážíme směrem do městečka Gusinje. Cestou se zase zastavujeme u známého pramene, kde opět umývám své neuvěřitelně silně opruzené zadní partie. Znovu zde provádí piknik stejný pán jako posledně. Opět začíná pršet a po chvíli docela silně. Přicházíme do Gusinje, které je oproti čtvrtku výrazně klidnější, vybíráme hospodu a Davoš opět míří do bosenské restaurace. V místních obchodech kupujeme další zásoby jídla a Martin domlouvá za 5€ taxi na hranici. Stále silně prší, takže jsme rádi za posezení v místní hospodě. Po páté hodině nastupujeme do taxíku. Zázračně přestává pršet a na hranici přijíždíme s krásnou duhou. Bereme vodu a pokračujeme přes pohodové celníky do Albánie. Po 100 m za celnicí se asfaltová cesta mění na šotolinu. Tak a jsme v zemi orlů, bunkrů, hor, mercedesů a neuvěřitelného bordelu. Vystrašení historkami o krevní mstě, zbraních v rukou Albánců a jejich divoké povaze hledáme místo na stan. Padá nám do oka pěkné místečko, bohužel musíme přebrodit místní studenou a docela širokou řeku. Stavíme stan na opravdu pěkném místě, vaříme a v našem stanu zřizujeme hospodu, na čepu je srbské pivo MB. Příjemně unaveni jdeme spát.


Neděle 12.8. 2007
Budíme se do překrásného dne. Klára má svátek a snad i proto se počasí nádherně vybralo a ukázalo okolí plné překrásných vysokých hor. Ráno znovu brodíme řeku a pokračujeme do vnitrozemí Albánie. Obdivujeme první bunkry a výhledy na pohoří Prokletije. Překračujeme most nad nádherným kaňonem a stále stoupáme do hor. U křižovatky nad vesnicí Vermoshi nám zastavil náklaďák a šílenou jízdou pokračujeme na jeho korbě až do nějaké další místní vesnice. Byl to velký zážitek půl hodiny poskakovat v korbě s dvěma Albánci nad strmým kaňonem a závodit s mercedesy. Jak později zjišťujeme jsme v sedle Predelec. Je zde spousta lidí, aut, koní a oslů. Jdeme se do hospody zorientovat a zjistit co se děje. Při pivu Norga v restauraci jako ze středověku zjišťujeme, že se nacházíme na významné albánské folklorní slavnosti LOGU I BJESHKEVE KELMEND „bude zde i něco jako volba miss“ říká nám dobrou angličtinou hospodský. Vyměňujeme u hospodského 20€ (2.400,- LEKů), kupujeme pivko a sledujeme slavnosti i život vesnice. V kalužích na rozbahněné cestě pobíhají prasata, kousek dál na smetišti chlapík několik prasat griluje. Maso se skladuje jen tak venku, ochutnat nikdo z nás nemá odvahu. Po několika hodinách opravdu silných zážitků se vydáváme na další cestu. Nedojdeme ani do další vesnice, když nám zastavuje dodávka. Domlouváme cenu 40€ do města Koplik a netušíme, že nás čekají dvě a půl hodiny naprosto šílené cesty překonávající vše, co jsme doposud v autě zažili, u mě i bourací Barum rally s Danem Zpěvákem. Šotolinová cesta se vine z údolí do údolí, stoupá do sedel a překonává příšerné výškové rozdíly. Řidič se s tím moc nepáře, a když v jedné z horských pasáží hluboko nad údolím hledá spadlé kazety pod sedadlem, dává se většina osazenstva na modlení. Projíždíme úžasnými horskými scenériemi přes místní vyprahlé vesnice s důmyslně upravenými políčky. Přemýšlím, jak vůbec můžou lidé v takové pustině žít. V jedné chvíli dokonce musíme dodávkou narazit do krav, aby nám uhly z cesty. Po chvíli zase krkolomně couváme nad vysokou propastí. Našemu tempu nestačí ani mercedes, který předjíždíme v jedné z četných zatáček. Poslední výjezd do hor výrazně překonává vše i dosavadní cestu, dodávka šplhá na vrchol kopce serpentýnama nad kilometrovou propastí. Už je mi docela zle a Klára vážně uvažuje o zvracení, připadáme si jak v uneseném letadle. Na vrcholu se cesta zlomí do náhorní plošiny. Do městečka Hoti je to ještě slušné převýšení, ale proti předchozím zážitkům pohoda. Před Koplikem přijímáme nabídku, že mu přidáme pár € a hodí nás až do Skadaru. I cesta kolem Skadarského jezera je zážitkem, silnice byla prakticky neustále lemována bunkry a hlavně odpadky, které se zde neodváží jen spalují. Po příjezdu do Skadaru kolem třetí hodiny má Martin pocit, že tudy před několika dny musela projít fronta. Ve městě se snažíme najít autobusové nádraží, ze kterého by jsme se dostali do města Komani. Vůbec se nám to nedaří, vůbec se nedokážeme zorientovat. Jen bloudíme po Skadaru až u nás zastavují hned dvě dodávky a nabízí nám svezení. Vybíráme jednu z nich, cesta trvá zhruba jednu hodinu a zejména úsek před Komani nám připomíná zážitky z odpoledne. Do vody hluboko pod námi by jsme se určitě nechtěli zřítit. Konečně vystupujeme nedaleko paty hráze přehrady Komani. Poslední trajekt už nám ujel, takže jdeme zjistit informace do místní velice pěkné hospůdky. Hospodský mluví jen italsky, takže rozhovor je trochu horší, ale domlouváme se na postavení stanu v areálu restaurace (2€/os.). Je mi docela blbě takže si jdu za chvilku lehnout do stanu. Ostatní si ještě dávají pivo, vaří polívku a pak jdou taky spát.

Pondělí 13.8. 2007
Ráno se vzbudíme za zvuku aut, které se pomalu chystají najet k trajektu. Za pozornosti místních Albánců balíme stany a vydáváme se vzhůru k asi 2 km vzdálené hrázi. U hráze musíme projít dlouhým neosvětleným tunelem, což byl docela strašidelný zážitek. U přístaviště se začínají hromadit lidé a auta, je zde docela hodně živo. Složitě zjišťujeme, kde se kupuje jízdenka. Podle informací až na lodi. Jdu vyzkoušet místní záchod a to co vidím výrazně překonává všechny představitelné i nepředstavitelné wc-hrůzy. S přehledem tak záchod na přístavišti řadím na první místo ve své top nejhorší wc. Blíží se čas odjezdu a z dálky vidíme náš trajekt zhotovený ze starého autobusu. Dokonce i kapitán má místo kormidla volant. Ve chvílích, kdy se trajekt blíží ke břehu atmosféra houstne. Loď není ještě ani ukotvená, když Albánci i se spoustou zavazadel přeskakují z lodě i na loď. Loď je úplně nahlá a řidič nervózně křičí na cestující. Když celou hrůzu vidí Martin, říká, že na loď nenastoupí, mně taky není do smíchu. Nakonec si dodáváme odvahy a nastupujeme do zadní části paluby, před námi je chlapík s kozou a všude kolem spousta Albánců. Pomalu se uklidňujeme a vychutnáváme si opravdu překrásné scenérie jezera Komani. Jen neustále přemýšlíme, co budeme dělat až se autobus začne potápět. Na palubě je stále živo, hučí dieselový motor, který přeřvávají děti lozící po zábradlí lodi. Koza vypouští bobky a Albánci si krátí cestu pitím piva v plechovkách, které hned po dopití končí v jezeře jako všechen ostatní odpad. Občas naše loď zastavuje a vysazuje pasažéry, je to silný zážitek. Lidé se šplhají skalami, které vypadají téměř nepřístupně a opuštěně. Jejich domy jsou roztroušeny vysoko nad jezerem. Často v téměř neuvěřitelných místech. Občas nechápeme kam vlastně lezou. Ani toto nebrání mít dívkám na nohách podpatky a chlapcům být oblečeni podle poslední evropské módy. Jsme již dvě a půl hodiny na cestě a hory začínají pomalu ustupovat, dokonce se objevuje šotolinová cesta, takže tušíme konec naší plavby. A opravdu po chvíli vidíme přístaviště a shluk osob a aut. Řidič vmanévroval k molu a my jsme mohli vystoupit. Vlastní městečko Fierze je asi kousek dál, pokud tam vůbec nějaké je, v přístavu je jen jedna malá hospůdka. Za poslední leky jsme si koupili pivo a z hospody pozorujeme lidi kolem. Je tu docela zmatek. Zvažovali jsme co dál a nakonec jsme se dohodli na zpáteční cestě pohodlnějším autotrajektem. Čekání trávíme prohlídkou okolí. Už mě ani nepřekvapilo místní wc, ale z ekologického přístupu domácích jsme byli docela v šoku. Na palubě trajektu sice byly všude koše, ale jejich obsah končil vždy neomylně v krásném jezeře. S odpadem si prostě nikdo hlavu nelámal. Škiperiti (tak místní borce nazýval Martin podle albánského názvu státu Republika e Shqipërise) jsou prostě nepředstavitelní bordeláři. Přiblížil se čas našeho odjezdu a my jsme zaujali místa na horní palubě s krásným výhledem na chaos kolem. Auta najížděla šíleným způsobem, ale překvapivě se vše na palubu precizně vešlo. Problémy měla jen stará babička, která se zřejmě s celým svým majetkem (stará postel, stůl, kamna, a 2 hrnce jak z pohádky o ježibabě) stěhovala z hor. Cesta autotrajektem byla výrazně pohodlnější a rychlejší, protože nikde cestou nestavěl. Na palubě udělal Davoš radost albánskému mladíkovi, u kterého si koupil pytlík fíků, když mu je asi po páté nabízel. Po dvou hodinách jsme se znovu ocitli v přístavišti v Komani. Hned v přístavišti jsme si našli odvoz do Shkodëru. Usmlouvali jsme cenu na 15€ a už jsme se mačkali všichni čtyři ve starém volkswagnu. Cesta to byla v celku pohodová až na pár nebezpečných předjíždění. Ve Shkadëru jsme už byli totálně bez albánských peněz, navíc se blížil večer, takže jsme se nutně potřebovali dostat na černohorskou hranici- Hlavně Martin si oddychl, že už opouštíme tuto krásnou, ale divokou zemi. Dohodli jsme se, že odjedeme z Albánie stylově v nějakém mercedesu. Nedlouho po vystoupení nás oslovil jeden z řidičů. Velice dlouho jsme smlouvali cenu až jsme za 10€ usedli do pohodlného bílého mercedesu. Propletli jsme se Shkodërem až pod hrad Rozafa na kraji města u soutoku tří řek Driny, Kiri a Buny. Místní cikánská kolonie byla naprosto šílená, ale už jsme se pomalu přiblížili k hranici, kterou jsme bezproblémově překročili. Poslední bunkr a už jsme byli v Černé hoře. Do vesnice Sukobin to bylo jen pár kilometrů. Po chvilce jsme objevili obchůdek a rychle jsme nakoupili zásoby jídla a pivo. Davoš se vydal hledat nějaké vhodné místo na spaní, ale kromě dvou želv nenašel nic zajímavého. Pak jsem se vydal na průzkum já s Klárou a na kraji vesnice nám padlo do oka solidní místečko.
Trochu mě polekala svlečená hadí kůže, ale nakonec se tady spalo dobře. Čekala nás horká noc.

Úterý 14.8. 2007
Ráno nás vzbudilo velké horko. Kláře nebylo moc dobře, takže než se dala dohromady, strávili jsme s klukama celé dopoledne povídáním o muslimské kultuře. Opět jsme se vrátili do obchodu pro nákup a informace o tom jak se dostat do přístavu Bar. Paní v obchodě říkala, že žádné autobusy nejedou, že musíme chytit placeného stopa v ceně 20€. Nestojíme u cesty ani moc dlouho, když nám zastavuje Albánec v mercedesu a veze nás do Baru. Vystupujeme v centru města. Davoš hledá směnárnu a my si s Martinem dáváme velkého hamburgra (1€). Do 8 km vzdáleného Sutomore se chceme dopravit pěšky a cestou se vykoupat. Mimo jiné se zastavujeme na zřícenině kláštera Bogorodica Ratačka. Je odsud nádherný výhled na moře a nechutně plnou sutomorskou riviéru. Cestou si ještě Davoš dává palačinku (0,50€) a my jsme si dali pivo. V Sutomore se snažíme sehnat nějaké místo na stan, nikdo si nás nevšímá, tak se vydáváme směrem k paní, kde jsme s Klárou spali před dvěma lety. Nedojdeme ani k místnímu trhu a už nás odchytává člověk. Ubytováváme se 50 m od moře, v malém kempu se sprchou (3€ / os. / noc). Stany stavíme ve stínu fíkovníku, který Martinovi denně připravoval snídani. Zbytek dne jsme trávili na pivu a pojídáním ryb, kalamárů a dalších pochutin. Na středu jsme naplánovali pohodový výlet do Starého Baru.

Středa 15.8. 2007
Do Starého Baru, opuštěného středověkého města poškozeného zemětřesením, vyrážíme po desáté hodině. Začíná být obrovské horko, a tak zjišťujeme, že z původně plánované pohodové vycházky se stává náročný turistický podnik. Polední přímořské slunko nás dost ničí, a Martina opéká do červena. U moře to ještě jde, protože se můžeme zchladit, ale závěrečný výstup je likvidující. Cestou naši pozornost poutá spousta nápisů o tom, že Kosovo je srdce Srbije. Místní mají na rozdělení Srbska jiný názor než USA a mocnosti Mnichovské dohody. Starý Bar naštěstí kromě kulturního zážitku poskytuje i příjemný stín. Čeká nás ještě zpáteční cesta, kterou si chceme zkrátit vlakem, ale když nám před nosem ujíždí, ukončujeme cestu pěšky, kromě Martina, který stihl doběhnout autobus do Sutomore. Když pěšky dorážíme po téměř třiceti kilometrovém pochodu do Sutomore, jsme dost zničeni.
Čtvrtek 16.8. 2007
Ráno se chystáme koupit jízdenky na vlak, protože nám včera řekli, že nám je dopředu neprodají. Naše překvapení nebere konce, když se dozvídáme, že už nejsou. Jsme totálně vytočeni a Martin nadává něco o balkánském bordelu. Když se trošku uklidníme, daří se nám koupit lístky na dřívější vlak alespoň do Noveho Sadu (29,20€ 4 os. Sutomore - Prijepolje). Do poledne se ještě vydáváme na průzkum zříceniny turecké pevnosti Tabija a okolních skalních útesů. Před odjezdem vlaku se s mořem loučíme v restauraci Izvor olihněma a českým pivem Černá Hora (1€). Pak již míříme do vlaku, kde nás čeká kupé se čtyřmi lehátky a dlouhá cesta domů.

Pátek 17.8. 2007
Cesta probíhá příjemně, škoda, že po tmě nemůžeme sledovat okolní nádhernou hornatou krajinu. Nakonec bylo dobře, že jsme jeli tímto vlakem, protože náš původní spoj měl velké zpoždění. Před osmou jsme v Novém Sadu, kupujeme nějaké zásoby na cestu a už sedíme v rychlíku Avala do Budapešti. V Budapešti utrácíme forinty za pivo a čabajky. Za chvíli nám jede vlak do Bratislavy. V Bratislavě máme hodinu a půl na přestup, kterou vyplňujeme návštěvou místní pivnice. Protože nám s Davidem už nic nejede do Zlína, jedeme vlakem s Klárou a Martinem do Brna a tady naše cesta končí.

Závěr
Byl to příjemný výlet, jen nás mrzelo, že se nám nepodařilo líp naplánovat cesty v horách, ale to bylo zaviněno i počasím, které nám místy moc nepřálo. Trošku nás tlačil čas, ale i tak jsme toho prožili hodně. Může se zdát, že Albánii jsme jenom proletěli. Protože jsme potřebovali být v Brně už v pátek, nechávali jsme si časovou rezervu, kterou jsme bohužel využili až u moře. Přesto se nám v Albánii moc líbilo, místní skládky odpadu jsou opravdu nepřehlédnutelné. Albánci jsou trochu divočejší a na peníze, ale k nám se vždycky chovali slušně. V budoucnu se do Albánie ještě určitě vypravíme.











Související odkazy:

Video sestřihy nejen havárií
Nástrahy rally
Ostatní podniky